Hammer pt.2

The Two Faces of Dr. Jekyll (1960)

Povedená verze tohoto již mnohokrát zfilmovaného příběhu o rozpolceném doktůrkovy. Nejzásadnější je vždy hlavní aktér a musím říct že Paul Massie se s obtížnou dvojrolí popasoval statečně. Především Mr. Hyde není zrůda svou vizáží jak tomu je u starších verzí zvykem ale v nitru a jeho projevy jsou o to jedovatější. Radost pohledět. Na rok 1960 poměrně odvážné a provokativní. Terence Fisher jakožto zkušený kormidelník ví jak s příběhem naložit a i díky povedenému prostředí nočních podniků , chátry a všudypřítomné špíny Londýna dokáže udržet laťku kvality na slušné úrovni. Zklamal mě však nevýrazný Christopher Lee který mi tu jako přicmrndávač hlavnímu hrdinovy příliš neseděl. Ale jinak super Hammer.

7,5/10 

The Curse of the Werewolf (1962)

Na to jak mám vklodlaky rád , tak musím přiznat že tohle byla velká slabota. Jeden z mála případů kdy jindy skvělý Fisher neukočíroval své dílo. Za všechno může debilní scénář který nám místo vlkodlačího hororou servíruje zoufale nudnou limonádu alá Na větrné hůrce o tom jak se chudák lykantrop Leon narodil a než se posuneme k jeho dospělé verzi tak zbývá půlhodina do konce! A než začne řádit jako vlkodlak tak jsme téměř v úplném závěru! Prostě nechápu. Přitom mladý Oliver Reed je démonicky uhrančivý ale zoufale nevyužitý. Samotná maska vlkodlaka působí podivně a trošku fušersky a už vůbec nepochopím zasazení děje do Španělska (??) když Anglické mlhavé panství by příběhu slušelo daleko více. Konec taky nedotažený. Pořádně se mi líbil jenom Clifford Evans v úloze hrdinova opatrovníka který mi svou vizáží trochu připomínal Johna Cleese:-D. A to je asi tak všechno :-D. 

3/10  

Když kladivo udeří....

Drazí přátelé , v těchto těžkých dobách je třeba být silný , nepropadat panice a snažit se v záplavě depresivních a mnohdy nejasných zpráv přijít na jiné myšlenky. Já jdu na to filmem. Tentokrát jsem se zaměřil na trojlístek fláků z legendárního studia Hammer. Tady je první z nich.

The Abominable Snowman (1957)
Hned na začátek si musím postěžovat. Název celého díla totiž evokuje přiblblá (ale samozřejmě mnohdy kouzelná) hororová , americká béčka a plakát tomu rozhodně nepomáhá. A ve skutečnosti je tento kousek z dílny proslulého studia Hammer inteligentní, dobrodružné sci-fi. Největší předností je samozřejmě skvělý Peter Cushing (jeho první Hammer!) který jako vždy okouzlí svým elegantním herectvím a silným charismatickým projevem. Zde jako doktor John Rollason který pátrá v Himálajích po legendárním sněžném muži. Jeho zájem je čistě vědecký a chce Yettiho najít a studovat ale vůdce expedice (Forrest Tucker) chce chudáka chlupáče ulovit a vystavit ho světu což přináší samozřejmě řadu nesvárů mezi oběma muži. Film mi doslova učaroval atmosférou Himalájských hor. Expedice se prodírá sněhovými závějemi , atmosféra je pod bodem mrazu (doslova) a svou vyhroceností připomene legendární Věc. Pocit bezmoci , všeprostupující zima. Navíc jde o to že sněžného muže nikdy nespatříme , je tam někde v horách a napětí stoupá. Celým filmem se line pěkná myšlenka o tom že zlo se ukrývá v lidech samotných a ne v záhadném obyvateli hor. Vyčetl bych tomu akorát nadbytečné pasáže s Cushingovo manželkou a tak trochu odflákli závěr ale jinak se jedná o milé překvapení.

8/10

R.I.P. Max von Sydow

10.4.1929 - 9.3.2020

Pochi dollari per Django (1966)

Klasický představitel ostrých hochů Anthony Steffen zde tradičně jako Django (podle všeho poprvé) v režijním tandemu Klimovsky/Castellari (?) v příběhu ukradených peněz a krvavém konfliktu mezi farmáři a honáky. Anthony je sympaťák s šerifskou hvězdou , hraje na svoje standarty celkem dobře. Pak je tu ještě Frank Wolf jako farmář/skrytý bandita který je tak nějak mdlý a tuctový. Pěkná hudba (Carlo Savina) a rozumná stopáž. Docela se na to příjemně koukalo ale kromě intenzivní závěrečné přestřelky to všechno zapadá do dobového průměru u kterého si můžete v nedělní odpoledne žehlit trenky a podřimovat. Prostě obyčejná Steffenovka. Nic víc a nic míň. 

Il diavolo nel cervello (1972)

Po otřesném zážitku spojeném s Hollywoodskou , přeplácanou a jistě nechutně předraženou sračkou jakou poslední Muži v černém rozhodně jsou (opravdu nedoporučuji) je tento na první pohled nenápadný příspěvek do subžánru giallo skutečně balzám pro mou ztrápenou duši. Sergio Sollima měl skvělou reputaci a dokázal v jakémkoliv žánru vytvářet kvalitu ať už šlo o Western či Poliziottesco. Jeho žlutý příspěvek není výjimkou. Kdo však čeká vizuální hrátky alá Mario Bava či brutalitu Argenta či erotiku Martina , bude velice zklamán. Žádné vraždy a jenom minimum krve. Ďábel v mysli je civilní záležitost se skvěle vystavenou zápletkou, která se obejde bez mnoha žánrových znaků a lákadel na které je fanoušek zvyklý. Sollima se opírá především o silný a mysteriozní příběh jedné vraždy která na první pohled vypadá jednoznačně , ale postupně zjišťujeme že nic není takové jako se na první pohled mohlo zdát. Víte že nerad vyzrazuji děj tak jenom povím že jsem do poslední chvíle netušil kdo je vrahem a to jsem v tomhle ohledu přeborník který vraha odhalí většinou velmi brzy. Herecké obsazení je nevšední a příjemně neokoukané. V hlavní roli Keir Dullea (astronaut z Kubrickovo 2001) , Stefania Sandrelli či Micheline Presle odvádí dobrou práci. Hudební doprovod obstaral režisérův dvorní skladatel , legendární Ennio Morricone který má nepochybně ve svém katalogu významnější práce ale tohle hudební score dotváří atmosféru celého filmu velmi dobře. Zamrzí jen hrozná kvalita kopie jelikož film nevyšel do dnešních dní z mě nepochopitelných důvodů na dvd. Zato kdejaká mrdka...ale darmo mluvit. Takže, nejedná se o žádné zásadní dílo ale kdo má rád podobně laděné záležitosti , určitě neprohloupí.

8/10            

The Raven (1935)

Po pravdě? Ne zas tak kvalitní a uhrančivý horror jak by se podle mého hodnocení dole mohlo zdát. Lugosi s Karloffem už zářily v daleko dějově propracovanějších a celkově nápaditějších filmech. Tady mám občas nějakou tu dialogovou vatu , nikam se neposouvající děj , odfláklý závěr a trestuhodně nevyužité mučící rekvizity které určitě mohly dostat větší prostor. No jo ale ono se na tu magickou dvojici Lugosi/Karloff tak krásně dívá. Lugosiho přehrávání a ten jeho uherský přízvuk , toho se snad nikdy nenabažím. Zde navíc jako šílený doktor , fanaticky vyznávající Poea. Boris jako kriminálník na útěku tentokrát trochu více v  pozadí ale zato má pěkně ohyzdnou masku. Prostě Dracula a Frankensteinovo monstrum. Další herci nejsou ničím zajímavý. Lugosi má pěkný , vynálezavý dům v Poeovském stylu a rozhoupané kyvadlo nad rozhodně potěší. Jak jsem již psal , není to nejlepší film těchto legend ale pro mě má stále to zvláštní kouzlo jaké horrory studia Universal (a nejen toho) mají.

7/10   

RUSH (1983)

V roce 1983 byly rockoví giganti z Kanady na turné ale o nich tento článek nepojednává. Tonino Ricci , Italský režisér s nevalnou pověstí obohatil světovou kinematografii svým dílem vezoucím se na tehdy populární vlně populárních post-apokalyptických akčních hitů Mad Max či Escape from the NY. A stejně jako kolegové Castellari , Sergio Martino či Joey D'amato i on si chtěl přihřát polívčičku a vydělat nějaký ten mrzký peníz. Do toho si ještě pustil First Blood , obsadil první svalnaté dřevo které se trochu podobalo Slyovy a show mohla začít. Je důležité poznamenat že spřízněná díla všech výše jmenovaných pánů vypadají ve srovnání s Rushem jako Hollywoodské blockbustery nejvyššího ranku. Tady mistrovy stačilo pár opuštěných budov , skleník , vodní elektrárna , jeskyně , pár komparsistů ,vyřazené vojenské džípy a Post-apo Rambo může začít. Již před lety jsem propadl estetice braku a dokážu si užít film který je tak špatný až je zábavný. Rush toto kritérium dostatečně splňuje. Samotářský bojovník (snesitelný Bruno Minniti) bloudí kontaminovaným , zpustošeným světem ve svém džípu když tu se připlete do cesty militaristické korporaci která zotročuje nevinné duše , nutí je dřít na své základně kde jako jediní mají přístup k čisté vodě. Celé to vede ďábelský Yor (Gordon Mitchell) který zničí vše co se mu postaví do cesty! Náš hrdina se však rozhodne uprchnout , osvobodit otroky a rozstřílet všechny hajzly na sračky! Brakový nestor Mitchell přehrává jako o život a v jedné jediné akční sekvenci kterou má místo něj bojuje kaskadér a tvůrci to ani nemaskují a je jim jedno že típek vypadá jinak než Mitchell! Prostě krása! Akční sekvence mi nedají nevzpomenout na Žhavé Výstřely 2. Ale tohle je chvílemi snad ještě větší sranda. Rush se s tím prostě nemaže a filmaři taky ne. Studio Canon by se zastydělo. Teď zbystřete , jelikož po boku našeho hrdiny bojuje Spencer-Hillovský kaskadér Riccardo Pizzuti který zde má vcelku prostor. Nejdřív to vypadá že bude našemu gerojovy komplikovat život. Dojde dokonce i na bitku ve stylu populární dvojce ale pak se s ním spojí a podnítí vzporu v táboře. Pak je tu ještě  Osiride Pevarello jako otrok Homer kterého také známe především z filmů BS/TH. Jiní ehm herci nestojí ani za zmínku. Hudba je vykradená z Fuga del Bronx a myslím že i z Fulciho rozparovače z NY. Je to dostatečné krátké a tak sympaticky přímočaré že to alespoň jednou zvládne i průměrný nadšenec osmdesátkových akčních filmů. Skutečně však mrzí že rozpočet je tak mizerný , chybí více známých tváří , lepší výbuchy (tady jsou fakt tragický) a triky ale to bych asi žádal mnoho. V takovém tom ranku Edwoodovské zábavy se jedná o oddechový trash u kterého se několikrát zasmějete a to mnohdy stačí ne?

6/10

Quel caldo maledetto giorno di fuoco (1968)

Tohle že je v top 20 nejlepších špaget Quentina Tarantina? Proboha proč?  Příběh na pozadí občanské války (ze které vidíme kulový) kde unylý Robert Woods pátrá po rotačáku a jeho vynálezci který byl unesen míšeneckým grázlem a za nímž něco víc je zmatenější než ukrajinský brigádník první den ve fabrice na lisování plastu. Slibný úvod vraždy seveřanských delegátů je brzy zazděn nepřehledným pátráním hlavního hrdiny kdy mu pomáhá zubař-agent v utajení (?) Roberto Camardiel který působí dojmem slibného komedianta jenž mohl film příjemně odlehčit kdyby ho tvůrci neodsunuly na vedlejší kolej. Woods působí jako statický dřevo který nelogicky skáče z jedné scény do druhé a člověk mu tak nějak vůbec nefandí a má ho na salámu. John Ireland alespoň pekelně přehrává. Má mindráky z toho že je mestic a neustále nadbíhá jedný nesympatický huse která ho totálně ponižuje. Jako bídák je ale nic moc a je vidět že taky nevěděl kam se příběh ubírá. Akce je tu minimálně a když už tak naprosto katastrofálně sestříhaná. Ten slavný kulomet o kterým tu všichni básní jako o hvězdě smrti která zvrátí vývoj války je použitý na konci a je nebezpečný jako prskavka při štědrovečerní večeři. Piero Piccioni používá ty svoje typické hammondy a celkově by se hudba hodila spíše do jazzového klubu než k Westernu. O scénáři se nemá cenu zmiňovat. Zápletka je tak komplikovaná a zmateně podaná že samotný režisér v tom nemohl mít jasno. Nebaví mně vypisovat všechny nesmysly a nelogičnosti to by bylo na dlouhatánský článek a jelikož mě film vůbec nebavil tak se o něm nebudu sáhodlouze rozepisovat. Na konci jsem se už jenom smál jak nechtěně směšný to bylo. Nejzajímavější moment filmu je skutečně ta známá scéna kdy si Woods vyndavá kulku z ruky a to je taky jediný zapamatováni hodný moment filmu. Přijde vám článek odfláklý? Už sem to chtěl mít z krku :-D.

3,5/10

  

Django il bastardo (1969)

Vybírám náhodně podle názvu a bastard Django mi zní jako pěkná drsňárna. Aby ne když v tak často omílané a oblíbené úloze hraje Anthony Steffen. Přiznejme si , Anthony nikdy nebyl žádný Brando (čestná výjimka - giallo v duchu Argntovské "zvířecíˇ"trilogie Sette scialli di seta gialla ) ale když mu tvůrci dokázaly napsat padnoucí úlohu tak jsem s ním nikdy neměl problém. Tenhle film a tato role patří zatím k tomu nejlepšímu co jsem měl tu možnost s Tondou vidět. Jasně že je to nízkorozpočtový béčko s hrozně přehrávajícími komparsisty ale primitivní příběh o pomstě záhadného pistolníka je zabalen do atmosferického a lehce hororového hávu a já mám pro tyto netypické záležitosti jako Se sei vivo spara (67) či E Dio disse a Caino (70) zvláštní slabost. Režisér Sergio Garrone dokáže vykouzlit hutnou atmosféru a celou podívanou má pevně ve svých rukou. Řada momentů má až komiksovou stylizaci a temný mstitel Django je vždy jejich středobodem.

 Někde se vynoří a záhy zmizí jako duch. Nebo snad je? To je největší devíza tohoto filmu. V dalších úlohách Váńova sestra Rada Rassimov která je v pohodě a nijak neobtěžuje. Jako hlavní bídák je tu nějakej Paolo Gozlino který je podprůměrný a zaujal mě jen tím že trochu vypadal jako starší Fabio Testi ale zato Luciano Rossi jako bratr hlavního padoucha exceluje. Ten jeho deviantní výraz nemocného chovance ústavu pro duševně choré je parádní. Titulní song je vtipně vykradený Bond theme a hudba jako taková není příliš výrazná ale zase nikterak rušivá. Musím říct že i přes zjevně nízký rozpočet se jedná o stylovou oddechovou pecku pro nenáročného fanouška. A na závěr jsem si vzpomněl že kdysi před mnoha lety jsem se někde dočetl že byl tento film inspirací pro Eastwooda a jeho Tuláka ze širých plání. Ale možná se pletu.

7,5/10 

Tenkrát v Itálii...

Konečně jsem si našel vzácnou chvilku taky něco napsat. Spaghetti Westerny zbožňuji ale popravdě jsem tento ikonický žánr poslední desetiletí (!?) nechutně zanedbával. Tu a tam si pustím své srdcovky ale do nových teritorií se nepouštím. Postupně se snažím odbourat svůj zažitý předsudek že vše podstatné jsem již viděl a nemá cenu ztrácet čas s ubohými napodobeninami slavnějších snímků. A to nejsem žádný matador. Na csfd se najdou borci co viděly nespočetně více Italo - Westernů a zřejmě stále hledají ty skryté perly na dně hnoje. No a myslím že se připojím. Navíc musím tu a tam psát jinak se z toho každodenního života dočista zblázním :-) Začínám být po třicítce až nechutně nostalgický a s láskou vzpomínám jak jsem si jako děcka hrál na kovboje a poslední dobu se snažím ty bezstarostně naivní časy oživit. Takže se s chutí opět pouštím do této vzrušující éry Italské kinematografie.