La llamada del vampiro (1972)

Vcelku zábavná Španělský, upíří trash. Kdo zná a má rád tvorbu Jesse Franca či Jeana Rollina tak nebude ničím překvapen. Příhodný starý hrad či ruiny, odhalené krásky co se nebojí ukázat své přednosti, trocha té lesbické erotiky, nulové herecké výkony a v neposlední řadě umělé klofáky. Zápletka je tak prostá a bezvýznamná že se o ní nemá cenu ani zmiňovat. Nejdůležitější jsou přeci kozy. Náhodou mi to pěkně uteklo. Na takový nudný zimní den je to jako dělané. Musím ocenit hezké lokace, slušnou atmošku , toho mladého upíra, slušnou hudbu a především skvělý a zábavný úvod. Škoda že zbytek snímku ani zdaleka nedosahuje jeho kvalit. Kdo si nechá tento kousek ujít tak určitě nepřijde o nějaký kinematografický zážitek (takových bylo natočeno stovky) ale pro fandu zmíněných tvůrců a atributů se bude zřejmě jednat o příjemný výlet do světa sexy upírek. Pořád lepší než nějací třpytící se idioti.

Spaghetti Weekend

Víkend plný sněhu a očekávané nudy. Krom tradičního piva jsem dostal chuť na nějaké Italo-westerny. Až na jedno doporučení (díky kubaso) vybrány zcela náhodně.

California (1977) Režie: Michele Lupo

Smutný a krásně natočený snímek s překvapivě vynikajícím Gullianem Gemmou zasažený těsně po skočení občanské války. Dostal jsem profi podívanou s krásně melancholickou hudbou, naprosto úžasnou kamerou a místy skutečně naturalistické a depresivní scény. Post-válečná mizérie a strasti poražených, lovci hlav, lidská nenávist, to jsou věci, které dle-mého charakterizují toto dílo. Pozdní Spaghetti, které tvoří s Mannajou a Keomou to nejlepší z tohoto velkolepého (v té době již skoro mrtvého) žánru.

Black Killer (1971) Režie: Carlo Croccolo

Po skvělé ale deprimující Californii jsem chtěl vyrovnat hladinu nějakým odlehčenějším kouskem. Tentokrát jsem neměl při výběru tak šťastnou ruku jako v prvním případě. Tento C výtvor jsem dokoukal jenom s velkým sebezapřením. Všechno působilo příliš plitce , amatérsky (kostými indiánů , mexikáni jsou někdy tmaví a někdy zase ne) , zápletka naprosto ubohá a provedení tragické. Kinski a jeho pistolník, manipulátor co má kolty v knihách sice má styl, ale v tomhle filmu nemá co dělat. Tomu říkám přešlap. Tu a tam se ozve slušný hudební motiv, ale záhy je nemilosrdně zabit nějakou stupidní scénou. Tohle se vykouří z hlavy hned po skončení. Navíc co chcete po westernu, kde jednoho z hlavních záporáků hraje Matouš :-).

Il pistolero dell'Ave Maria (1969) Režie: Ferdinando Baldi

A na závěr jsem sáhnul po kousku natočeným na motivu (jak jsem právě zjistil) antické tragédie. Docela neobvyklá a rozhodně zajímavá podívaná. Baldi pracuje s charaktery a každá postava je uvěřitelná. Chvílemi to někomu může připomenout i jihoamerickou telenovelu ale nebojte se, je zde prostor i pro akci a drsný pózy. Skvělý herecký ansámbl kde největší hvězdou je hlavní představitel Leonard Mann. Sympatický pistolník. Stylový špageťák o jedné velké rodinné tragédii. Doporučuji.

SPASMO (1974)

Dvaadvacátý (!) Lenziho snímek který jsem měl tu možnost prozatím shlédnout. Tento Italský (stále žijící a těšící dobrému zdravíčku) matador a jeden z největších klasiků Italské kinematografie potěšil a vnesl již mnohokrát radost a uspokojení do našich hříšných, eurocultem postižených duší. Tentokrát padla má karta na jedno giallo. Opět musím s radostí konstatovat, že Umberto je prostě klasa! Spasmo (1974) je stylový a mysteriózně pojatý kousek a rozhodně patří do vyšších pater giallo ligy. Originalita a poutavost tohoto snímku spočívá především v psychologicko/mysteriózní zápletce, která mě nenechala vydechnout do samotného závěru. Nebudu se příliš šťourat v příběhu, ale situace hlavního hrdiny je skutečně nezáviděníhodná. Nemůže věřit nikomu a ani sám sobě…

Nejedná se zrovna o typického Lenziho. Sází se především na atmosféru a dějové zvraty plné tzv. Lynchovin :-). Tvůrci si s divákem hrají a nechají ho propadat králičí norou až do poslední scény. Nečekejte akci či nějaké gore ,tady jde o úplně něco jiného. Paranoia a pocit bezmoci. Takové pocity ve mně Spasmo zanechalo. Notné tomu přispívá především intenzivní herecký výkon rakušáka Roberta Hoffmanna. Obdivuhodné nasazení. Ve vedlejších rolích ještě zaujme krásná, bohužel zde nepříliš přesvědčivá Suzy Kendall (každý fanda Martinova TORSA moc dobře ví) a můj oblíbenec Ivan Rassimov. Maestro Morricone dodal celému filmu pocit úzkosti, tajemna a podivnosti. Hlavní motiv mám již dávno vyrytý v hlavě. Z palice také jen tak nevyženu závěr na který je dobré si počkat. Mnozí filmu možná vyčtou příliš pomalé tempo a málo vražd ale ve svém (sub)žánru se jedná o vysoce kvalitní flák, který doporučuji já a deset z deseti majitelů dámských figurín…

Erl - Il Grande Ritorno (2013)

V posledních měsících jsem jaksi vypadl z dění a dal si s eurocultem takovou delší pauzu. Na blog nebyla energie a popravdě ani chuť. Staré příspěvky zmizely v nenávratnu. Přišlo mi, že už nemám co říct. Spíše jsem se věnoval hudbě (poslechu, tvorbě) a své přítelkyni. A jako každý heterosexuální muž jsem zjistil, že vztah zabere ale kurva času! Nyní mám opět chuť vyzdvihovat staré a zapadlé klenoty co nám kinematografie dala a také se podělit o věci které mám rád. Erl