Il diavolo nel cervello (1972)

Po otřesném zážitku spojeném s Hollywoodskou , přeplácanou a jistě nechutně předraženou sračkou jakou poslední Muži v černém rozhodně jsou (opravdu nedoporučuji) je tento na první pohled nenápadný příspěvek do subžánru giallo skutečně balzám pro mou ztrápenou duši. Sergio Sollima měl skvělou reputaci a dokázal v jakémkoliv žánru vytvářet kvalitu ať už šlo o Western či Poliziottesco. Jeho žlutý příspěvek není výjimkou. Kdo však čeká vizuální hrátky alá Mario Bava či brutalitu Argenta či erotiku Martina , bude velice zklamán. Žádné vraždy a jenom minimum krve. Ďábel v mysli je civilní záležitost se skvěle vystavenou zápletkou, která se obejde bez mnoha žánrových znaků a lákadel na které je fanoušek zvyklý. Sollima se opírá především o silný a mysteriozní příběh jedné vraždy která na první pohled vypadá jednoznačně , ale postupně zjišťujeme že nic není takové jako se na první pohled mohlo zdát. Víte že nerad vyzrazuji děj tak jenom povím že jsem do poslední chvíle netušil kdo je vrahem a to jsem v tomhle ohledu přeborník který vraha odhalí většinou velmi brzy. Herecké obsazení je nevšední a příjemně neokoukané. V hlavní roli Keir Dullea (astronaut z Kubrickovo 2001) , Stefania Sandrelli či Micheline Presle odvádí dobrou práci. Hudební doprovod obstaral režisérův dvorní skladatel , legendární Ennio Morricone který má nepochybně ve svém katalogu významnější práce ale tohle hudební score dotváří atmosféru celého filmu velmi dobře. Zamrzí jen hrozná kvalita kopie jelikož film nevyšel do dnešních dní z mě nepochopitelných důvodů na dvd. Zato kdejaká mrdka...ale darmo mluvit. Takže, nejedná se o žádné zásadní dílo ale kdo má rád podobně laděné záležitosti , určitě neprohloupí.

8/10            

L' Assassino... è al telefono (1972)

Tak tu máme po dlouhé době zase nějaké to giallo. Režisér Alberto de Martino má pověst schopného i když nepříliš originálního tvůrce. Může za to podle mého vykrádačka Antikrist (1974) kde do puntíku obšlehl slavného Exorcistu. I když zábava to nebyla špatná. Poté jsem viděl Il Consigliori (1973). Tomas Milian a Martin Balsam vs Mafie. Kvalitní poliziotteschi. Tady je největším lákadlem slavný Telly Savalas. Kdo však čeká krvák alá Argento či Bava bude zřejmě zklamán. Vrah na telefonu patří do skupinky těch pomalejších , nekrvavých záležitostí. Hlavní hrdinka (Anne Heywood) díky šoku utrpěla ztrátu paměti a zapomněla pět let svého života. Její přítel Peter zemřel za záhadných okolností a ve střípcích její paměti se neustále objevuje nebezpečně vyhlížející plešatý muž s nožem. A my s ní pomalu rozkrýváme příčiny její ztráty paměti i její hříšnou minulost. Navíc má pocit že jí jde někdo po krku. Savalas neustále krouží okolo ale do děje se moc nezapojuje. Na jeho místě mohl být v podstatě klidně bezejmenný herec s výrazem kriminálníka ale nějaký známý ksicht dát na plakát musely že jo? Film celý působí takovým podivným melancholickým dojmem. To díky slušné kameře kterou obsluhuje slovutný trasher/pornař Joe D'Amato a Ciprianiho téměř uklidňující hudbě. Vše se navíc odehrává v netradiční Belgii což je rozhodně příjemné osvěžení. Identita vraha je nám od počátku představená a my tedy sledujeme naši hrdinku až si rozpomene. Pomalé tempo mi nevadí když je na co koukat. Heywoodová je však taková protivná a nepříliš sympatická slepice. Hrát trochu umí ale na jejím místě bych mnohem radši viděl Edwige Fenech či Barbaru Bouchet. To by celkový dojem mnohem vylepšilo. Kojak toho moc nenamluví ale zato působí charismaticky a dostatečně odpudivě. V posledních dvaceti minutách se začíná konečně něco dít. Závěr je  však velmi předvídatelný. Suma sumárum , je to takový průměr pro fanouška žlutého žánru a když ho nikdy neuvidí , nic se nestane.

6/10