Pochi dollari per Django (1966)

Klasický představitel ostrých hochů Anthony Steffen zde tradičně jako Django (podle všeho poprvé) v režijním tandemu Klimovsky/Castellari (?) v příběhu ukradených peněz a krvavém konfliktu mezi farmáři a honáky. Anthony je sympaťák s šerifskou hvězdou , hraje na svoje standarty celkem dobře. Pak je tu ještě Frank Wolf jako farmář/skrytý bandita který je tak nějak mdlý a tuctový. Pěkná hudba (Carlo Savina) a rozumná stopáž. Docela se na to příjemně koukalo ale kromě intenzivní závěrečné přestřelky to všechno zapadá do dobového průměru u kterého si můžete v nedělní odpoledne žehlit trenky a podřimovat. Prostě obyčejná Steffenovka. Nic víc a nic míň. 

Quel caldo maledetto giorno di fuoco (1968)

Tohle že je v top 20 nejlepších špaget Quentina Tarantina? Proboha proč?  Příběh na pozadí občanské války (ze které vidíme kulový) kde unylý Robert Woods pátrá po rotačáku a jeho vynálezci který byl unesen míšeneckým grázlem a za nímž něco víc je zmatenější než ukrajinský brigádník první den ve fabrice na lisování plastu. Slibný úvod vraždy seveřanských delegátů je brzy zazděn nepřehledným pátráním hlavního hrdiny kdy mu pomáhá zubař-agent v utajení (?) Roberto Camardiel který působí dojmem slibného komedianta jenž mohl film příjemně odlehčit kdyby ho tvůrci neodsunuly na vedlejší kolej. Woods působí jako statický dřevo který nelogicky skáče z jedné scény do druhé a člověk mu tak nějak vůbec nefandí a má ho na salámu. John Ireland alespoň pekelně přehrává. Má mindráky z toho že je mestic a neustále nadbíhá jedný nesympatický huse která ho totálně ponižuje. Jako bídák je ale nic moc a je vidět že taky nevěděl kam se příběh ubírá. Akce je tu minimálně a když už tak naprosto katastrofálně sestříhaná. Ten slavný kulomet o kterým tu všichni básní jako o hvězdě smrti která zvrátí vývoj války je použitý na konci a je nebezpečný jako prskavka při štědrovečerní večeři. Piero Piccioni používá ty svoje typické hammondy a celkově by se hudba hodila spíše do jazzového klubu než k Westernu. O scénáři se nemá cenu zmiňovat. Zápletka je tak komplikovaná a zmateně podaná že samotný režisér v tom nemohl mít jasno. Nebaví mně vypisovat všechny nesmysly a nelogičnosti to by bylo na dlouhatánský článek a jelikož mě film vůbec nebavil tak se o něm nebudu sáhodlouze rozepisovat. Na konci jsem se už jenom smál jak nechtěně směšný to bylo. Nejzajímavější moment filmu je skutečně ta známá scéna kdy si Woods vyndavá kulku z ruky a to je taky jediný zapamatováni hodný moment filmu. Přijde vám článek odfláklý? Už sem to chtěl mít z krku :-D.

3,5/10

  

Django il bastardo (1969)

Vybírám náhodně podle názvu a bastard Django mi zní jako pěkná drsňárna. Aby ne když v tak často omílané a oblíbené úloze hraje Anthony Steffen. Přiznejme si , Anthony nikdy nebyl žádný Brando (čestná výjimka - giallo v duchu Argntovské "zvířecíˇ"trilogie Sette scialli di seta gialla ) ale když mu tvůrci dokázaly napsat padnoucí úlohu tak jsem s ním nikdy neměl problém. Tenhle film a tato role patří zatím k tomu nejlepšímu co jsem měl tu možnost s Tondou vidět. Jasně že je to nízkorozpočtový béčko s hrozně přehrávajícími komparsisty ale primitivní příběh o pomstě záhadného pistolníka je zabalen do atmosferického a lehce hororového hávu a já mám pro tyto netypické záležitosti jako Se sei vivo spara (67) či E Dio disse a Caino (70) zvláštní slabost. Režisér Sergio Garrone dokáže vykouzlit hutnou atmosféru a celou podívanou má pevně ve svých rukou. Řada momentů má až komiksovou stylizaci a temný mstitel Django je vždy jejich středobodem.

 Někde se vynoří a záhy zmizí jako duch. Nebo snad je? To je největší devíza tohoto filmu. V dalších úlohách Váńova sestra Rada Rassimov která je v pohodě a nijak neobtěžuje. Jako hlavní bídák je tu nějakej Paolo Gozlino který je podprůměrný a zaujal mě jen tím že trochu vypadal jako starší Fabio Testi ale zato Luciano Rossi jako bratr hlavního padoucha exceluje. Ten jeho deviantní výraz nemocného chovance ústavu pro duševně choré je parádní. Titulní song je vtipně vykradený Bond theme a hudba jako taková není příliš výrazná ale zase nikterak rušivá. Musím říct že i přes zjevně nízký rozpočet se jedná o stylovou oddechovou pecku pro nenáročného fanouška. A na závěr jsem si vzpomněl že kdysi před mnoha lety jsem se někde dočetl že byl tento film inspirací pro Eastwooda a jeho Tuláka ze širých plání. Ale možná se pletu.

7,5/10 

Tenkrát v Itálii...

Konečně jsem si našel vzácnou chvilku taky něco napsat. Spaghetti Westerny zbožňuji ale popravdě jsem tento ikonický žánr poslední desetiletí (!?) nechutně zanedbával. Tu a tam si pustím své srdcovky ale do nových teritorií se nepouštím. Postupně se snažím odbourat svůj zažitý předsudek že vše podstatné jsem již viděl a nemá cenu ztrácet čas s ubohými napodobeninami slavnějších snímků. A to nejsem žádný matador. Na csfd se najdou borci co viděly nespočetně více Italo - Westernů a zřejmě stále hledají ty skryté perly na dně hnoje. No a myslím že se připojím. Navíc musím tu a tam psát jinak se z toho každodenního života dočista zblázním :-) Začínám být po třicítce až nechutně nostalgický a s láskou vzpomínám jak jsem si jako děcka hrál na kovboje a poslední dobu se snažím ty bezstarostně naivní časy oživit. Takže se s chutí opět pouštím do této vzrušující éry Italské kinematografie.     

Quella sporca storia nel west (1968)

Tak tenhle Castellariho špageťák mi vůbec nesedl.  Byl prostě divný a to ve špatném slova smyslu. Nesympatický hrdina, nezvládnutá akce a uspávající děj. Dokoukal jsem to natřikrát. Doslova mě iritovaly ty dva poskokové hlavního padoucha. Má to samozřejmě i klady jako sympatický ústřední motiv, pěknou kameru a především je tu slizák Horst Frank.Ale hrozná uspávačka. Tohohle Hamleta pro příště už ne.

3/10

Spaghetti Weekend

Víkend plný sněhu a očekávané nudy. Krom tradičního piva jsem dostal chuť na nějaké Italo-westerny. Až na jedno doporučení (díky kubaso) vybrány zcela náhodně.

California (1977) Režie: Michele Lupo

Smutný a krásně natočený snímek s překvapivě vynikajícím Gullianem Gemmou zasažený těsně po skočení občanské války. Dostal jsem profi podívanou s krásně melancholickou hudbou, naprosto úžasnou kamerou a místy skutečně naturalistické a depresivní scény. Post-válečná mizérie a strasti poražených, lovci hlav, lidská nenávist, to jsou věci, které dle-mého charakterizují toto dílo. Pozdní Spaghetti, které tvoří s Mannajou a Keomou to nejlepší z tohoto velkolepého (v té době již skoro mrtvého) žánru.

Black Killer (1971) Režie: Carlo Croccolo

Po skvělé ale deprimující Californii jsem chtěl vyrovnat hladinu nějakým odlehčenějším kouskem. Tentokrát jsem neměl při výběru tak šťastnou ruku jako v prvním případě. Tento C výtvor jsem dokoukal jenom s velkým sebezapřením. Všechno působilo příliš plitce , amatérsky (kostými indiánů , mexikáni jsou někdy tmaví a někdy zase ne) , zápletka naprosto ubohá a provedení tragické. Kinski a jeho pistolník, manipulátor co má kolty v knihách sice má styl, ale v tomhle filmu nemá co dělat. Tomu říkám přešlap. Tu a tam se ozve slušný hudební motiv, ale záhy je nemilosrdně zabit nějakou stupidní scénou. Tohle se vykouří z hlavy hned po skončení. Navíc co chcete po westernu, kde jednoho z hlavních záporáků hraje Matouš :-).

Il pistolero dell'Ave Maria (1969) Režie: Ferdinando Baldi

A na závěr jsem sáhnul po kousku natočeným na motivu (jak jsem právě zjistil) antické tragédie. Docela neobvyklá a rozhodně zajímavá podívaná. Baldi pracuje s charaktery a každá postava je uvěřitelná. Chvílemi to někomu může připomenout i jihoamerickou telenovelu ale nebojte se, je zde prostor i pro akci a drsný pózy. Skvělý herecký ansámbl kde největší hvězdou je hlavní představitel Leonard Mann. Sympatický pistolník. Stylový špageťák o jedné velké rodinné tragédii. Doporučuji.