Quel caldo maledetto giorno di fuoco (1968)

Tohle že je v top 20 nejlepších špaget Quentina Tarantina? Proboha proč?  Příběh na pozadí občanské války (ze které vidíme kulový) kde unylý Robert Woods pátrá po rotačáku a jeho vynálezci který byl unesen míšeneckým grázlem a za nímž něco víc je zmatenější než ukrajinský brigádník první den ve fabrice na lisování plastu. Slibný úvod vraždy seveřanských delegátů je brzy zazděn nepřehledným pátráním hlavního hrdiny kdy mu pomáhá zubař-agent v utajení (?) Roberto Camardiel který působí dojmem slibného komedianta jenž mohl film příjemně odlehčit kdyby ho tvůrci neodsunuly na vedlejší kolej. Woods působí jako statický dřevo který nelogicky skáče z jedné scény do druhé a člověk mu tak nějak vůbec nefandí a má ho na salámu. John Ireland alespoň pekelně přehrává. Má mindráky z toho že je mestic a neustále nadbíhá jedný nesympatický huse která ho totálně ponižuje. Jako bídák je ale nic moc a je vidět že taky nevěděl kam se příběh ubírá. Akce je tu minimálně a když už tak naprosto katastrofálně sestříhaná. Ten slavný kulomet o kterým tu všichni básní jako o hvězdě smrti která zvrátí vývoj války je použitý na konci a je nebezpečný jako prskavka při štědrovečerní večeři. Piero Piccioni používá ty svoje typické hammondy a celkově by se hudba hodila spíše do jazzového klubu než k Westernu. O scénáři se nemá cenu zmiňovat. Zápletka je tak komplikovaná a zmateně podaná že samotný režisér v tom nemohl mít jasno. Nebaví mně vypisovat všechny nesmysly a nelogičnosti to by bylo na dlouhatánský článek a jelikož mě film vůbec nebavil tak se o něm nebudu sáhodlouze rozepisovat. Na konci jsem se už jenom smál jak nechtěně směšný to bylo. Nejzajímavější moment filmu je skutečně ta známá scéna kdy si Woods vyndavá kulku z ruky a to je taky jediný zapamatováni hodný moment filmu. Přijde vám článek odfláklý? Už sem to chtěl mít z krku :-D.

3,5/10