Il diavolo nel cervello (1972)

Po otřesném zážitku spojeném s Hollywoodskou , přeplácanou a jistě nechutně předraženou sračkou jakou poslední Muži v černém rozhodně jsou (opravdu nedoporučuji) je tento na první pohled nenápadný příspěvek do subžánru giallo skutečně balzám pro mou ztrápenou duši. Sergio Sollima měl skvělou reputaci a dokázal v jakémkoliv žánru vytvářet kvalitu ať už šlo o Western či Poliziottesco. Jeho žlutý příspěvek není výjimkou. Kdo však čeká vizuální hrátky alá Mario Bava či brutalitu Argenta či erotiku Martina , bude velice zklamán. Žádné vraždy a jenom minimum krve. Ďábel v mysli je civilní záležitost se skvěle vystavenou zápletkou, která se obejde bez mnoha žánrových znaků a lákadel na které je fanoušek zvyklý. Sollima se opírá především o silný a mysteriozní příběh jedné vraždy která na první pohled vypadá jednoznačně , ale postupně zjišťujeme že nic není takové jako se na první pohled mohlo zdát. Víte že nerad vyzrazuji děj tak jenom povím že jsem do poslední chvíle netušil kdo je vrahem a to jsem v tomhle ohledu přeborník který vraha odhalí většinou velmi brzy. Herecké obsazení je nevšední a příjemně neokoukané. V hlavní roli Keir Dullea (astronaut z Kubrickovo 2001) , Stefania Sandrelli či Micheline Presle odvádí dobrou práci. Hudební doprovod obstaral režisérův dvorní skladatel , legendární Ennio Morricone který má nepochybně ve svém katalogu významnější práce ale tohle hudební score dotváří atmosféru celého filmu velmi dobře. Zamrzí jen hrozná kvalita kopie jelikož film nevyšel do dnešních dní z mě nepochopitelných důvodů na dvd. Zato kdejaká mrdka...ale darmo mluvit. Takže, nejedná se o žádné zásadní dílo ale kdo má rád podobně laděné záležitosti , určitě neprohloupí.

8/10            

L' Assassino... è al telefono (1972)

Tak tu máme po dlouhé době zase nějaké to giallo. Režisér Alberto de Martino má pověst schopného i když nepříliš originálního tvůrce. Může za to podle mého vykrádačka Antikrist (1974) kde do puntíku obšlehl slavného Exorcistu. I když zábava to nebyla špatná. Poté jsem viděl Il Consigliori (1973). Tomas Milian a Martin Balsam vs Mafie. Kvalitní poliziotteschi. Tady je největším lákadlem slavný Telly Savalas. Kdo však čeká krvák alá Argento či Bava bude zřejmě zklamán. Vrah na telefonu patří do skupinky těch pomalejších , nekrvavých záležitostí. Hlavní hrdinka (Anne Heywood) díky šoku utrpěla ztrátu paměti a zapomněla pět let svého života. Její přítel Peter zemřel za záhadných okolností a ve střípcích její paměti se neustále objevuje nebezpečně vyhlížející plešatý muž s nožem. A my s ní pomalu rozkrýváme příčiny její ztráty paměti i její hříšnou minulost. Navíc má pocit že jí jde někdo po krku. Savalas neustále krouží okolo ale do děje se moc nezapojuje. Na jeho místě mohl být v podstatě klidně bezejmenný herec s výrazem kriminálníka ale nějaký známý ksicht dát na plakát musely že jo? Film celý působí takovým podivným melancholickým dojmem. To díky slušné kameře kterou obsluhuje slovutný trasher/pornař Joe D'Amato a Ciprianiho téměř uklidňující hudbě. Vše se navíc odehrává v netradiční Belgii což je rozhodně příjemné osvěžení. Identita vraha je nám od počátku představená a my tedy sledujeme naši hrdinku až si rozpomene. Pomalé tempo mi nevadí když je na co koukat. Heywoodová je však taková protivná a nepříliš sympatická slepice. Hrát trochu umí ale na jejím místě bych mnohem radši viděl Edwige Fenech či Barbaru Bouchet. To by celkový dojem mnohem vylepšilo. Kojak toho moc nenamluví ale zato působí charismaticky a dostatečně odpudivě. V posledních dvaceti minutách se začíná konečně něco dít. Závěr je  však velmi předvídatelný. Suma sumárum , je to takový průměr pro fanouška žlutého žánru a když ho nikdy neuvidí , nic se nestane.

6/10

Sei donne per l'assassino (1964)

Až příliš dlouho jsem odkládal tento snímek. Měl jsem dlouhé roky nějaký vnitřní blok který mně neustále odrazoval od shlédnutí protože jsem se bál že to bude nic moc. Nevím kde se to ve mně vzalo ale dnes bych si nafackoval! Jak jsem mohl pochybovat o genialitě a režisérské zručnosti maestra Bavy? Z hlediska vizuálního se jedná o naprostý orgasmus. Ta hra stínů , světla a barev je naprostá slast. V tomhle se Bavovy mohl rovnat pouze Dario Argento ve vrcholné formě. Jednoduše orgie. Ve všech aspektech se jedná o zásadní pilíř všech giallo filmů. Maskovaný vrah v kožených rukavicích , mrtvé modelky , figuríny. Herecké výkony obstojné (až na komisaře , ten byl na facku) , dobrá hudba , dobrá zápletka i když pro někoho předvídatelná ale nezapomeněme že jsem v roce 1964! Mario Bava byl jednoduše génius alespoň co se týče převedení filmové hrůzy na stříbrné plátno. Jeho odkaz a důležitost pro světovou kinematografii je naprosto nezpochybnitelný ale to každý správný fanda Eurocultu moc dobře ví...

9/10

The House with Laughing Windows (1976)

Dámy a pánové já osobně jsem uchvácen. Už je to dlouho co jsem měl v žaludku takový ten skličující a zároveň konejšivý pocit. Tomu říkám špička v oblasti Italské hrůzy a horroru všeobecně. A jak málo stačí k takovému výsledku? Sympatický a přirozeně působící hrdina, zneklidňující prostředí Italské vesnice plné podezřelých (a podezřívavých) vesničanů, dvě stará stavení, jedna nedodělaná freska a úchvatná hudba.  Závěr je už pouze pouhá třešnička na dortu této znepokojující a naprosto řemeslně zvládnuté podívané, u které mi to označení giallo příliš nesedí ale budiž, respektuji ho. Nechci více prozrazovat, abych neochudil případného diváka o případné zážitky. Mohu jenom doporučit.  

SPASMO (1974)

Dvaadvacátý (!) Lenziho snímek který jsem měl tu možnost prozatím shlédnout. Tento Italský (stále žijící a těšící dobrému zdravíčku) matador a jeden z největších klasiků Italské kinematografie potěšil a vnesl již mnohokrát radost a uspokojení do našich hříšných, eurocultem postižených duší. Tentokrát padla má karta na jedno giallo. Opět musím s radostí konstatovat, že Umberto je prostě klasa! Spasmo (1974) je stylový a mysteriózně pojatý kousek a rozhodně patří do vyšších pater giallo ligy. Originalita a poutavost tohoto snímku spočívá především v psychologicko/mysteriózní zápletce, která mě nenechala vydechnout do samotného závěru. Nebudu se příliš šťourat v příběhu, ale situace hlavního hrdiny je skutečně nezáviděníhodná. Nemůže věřit nikomu a ani sám sobě…

Nejedná se zrovna o typického Lenziho. Sází se především na atmosféru a dějové zvraty plné tzv. Lynchovin :-). Tvůrci si s divákem hrají a nechají ho propadat králičí norou až do poslední scény. Nečekejte akci či nějaké gore ,tady jde o úplně něco jiného. Paranoia a pocit bezmoci. Takové pocity ve mně Spasmo zanechalo. Notné tomu přispívá především intenzivní herecký výkon rakušáka Roberta Hoffmanna. Obdivuhodné nasazení. Ve vedlejších rolích ještě zaujme krásná, bohužel zde nepříliš přesvědčivá Suzy Kendall (každý fanda Martinova TORSA moc dobře ví) a můj oblíbenec Ivan Rassimov. Maestro Morricone dodal celému filmu pocit úzkosti, tajemna a podivnosti. Hlavní motiv mám již dávno vyrytý v hlavě. Z palice také jen tak nevyženu závěr na který je dobré si počkat. Mnozí filmu možná vyčtou příliš pomalé tempo a málo vražd ale ve svém (sub)žánru se jedná o vysoce kvalitní flák, který doporučuji já a deset z deseti majitelů dámských figurín…

Five Dolls for an August Moon (1970)

Velmi zábavný a vynalézavý kousek. Kdo čeká nějakou nervy drásající vyvražďovačku či děsivé giallo tak bude pravděpodobně zklamán. Celý film je prošpikován absurdním (a skvělým!) černým humorem kterým nás Mario obnažuje mírou vrchovatou. Vše na tomto filmu je netypické a překvapivě fungující. Pohodová hudba (nemám s ní problém) , téměř poklidná atmosféra a do jisté míry klidní a nezaujatí zbohatlíci mezi kterými je jako vždy půvabná Edwige a dokonce i spaghetti veterán Berger. Závěr skvělý a vtipný. Skvěle natočená a netypická podívaná. Líbilo se mi to více než Bay of blood.


Piero Umiliani

Four Flies on Grey Velvet (1971)

Třetí díl zvířecí trilogie představuje v Argentově filmografii určitý posun k větší vizuální propracovanosti a experimentování. Proto je spodivem , že se mu zdárně nepodařilo dotáhnout do konce všechny linie nepříliš komplikovaného děje. Pravděpodobně nebyl čas. Přesto to nevidím jako zásadní nedostatek. Dario to vynahrazuje svým uměním budovat napínavé situace a skvělé vraždy. Poslední dvě úmrtí mají skutečně koule. Čtyři mouchy se oproti svým předchůdcům mohou pochlubit i celkem velkou dávkou humorný situacích (pošťák , detektiv – teplouš , týpek citující z bible..) které někomu mohou přijít nevhodné a rušivé , ale mě to přišlo jako příjemné okořenění dramatického děje. Herecky je film v pohodě. Hlavní hrdina Michael Brandon (Dempsey a Makepeaceová) se s rolí popral obstojně a jeho výkon je uvěřitelný. Dále zaujme pak Bud Spencer (!) jako hrdinův přítel Godfrey. Vypadá jako by přišel z nějakého Barboniho spaghetti a podává velmi sympatický výkon. Hudební složku opět obstaral Maestro Morricone , který zvolil tentokrát rockovější pojetí. Funguje to perfektně. Jsem spokojen i přes některé dějové kiksy se nedá téhle záležitost nic moc vytknout. Argento nabíral formu a připravoval se na své vrcholné kousky. Fanda gialla čtyři mouchy stejně už zná a ti ostatní určitě neprohloupí.

The Case of the Bloody Iris (1972)

Giallo pochoutka která se svou kvalitou přibližuje nejlepším kouskům Sergia Martina.Režisér Carnimeo dopřává divákovy pěkné vraždy , dobře budované napětí a krásnou Edwige Fenech. Děvčata se odhalují , maskovaný vrah řádí a děj se stává čím dál víc poutavější. Totožnost zabijáka je celkem lehké odhalit , ale to vůbec nevadí. Skvělou atmosféru dolaďuje povedená hudba za kterou stojí klasik Bruno Nicolai. Fanoušek žlutého subžánru si zde zákonitě musí přijít na své.