Último deseo (1976)

To si takhle přijede na jedno venkovské sídlo partička zámožných lidí aby se samé nudy způsobené svými luxusními životy zavřely do sklepení a začali se oddávat orgiím ve jménu Markýze de Sade když tu náhle vybuchne atomová bomba a naši zaskočení přátelé se musí se vzniklou situací po svém vypořádat. Kolem se začne šířit radiace , nervozita , paranoia a pocit bezmoci. Některým přeskočí a jiní zase začnou střílet do všeho co se hýbe. Vskutku nevšední Španělská záležitost na pomezí post-apo/survival sci-fi  horroru šmrncnutá Romerovským Night of the living Dead jen s tím rozdílem že místo Zombie na partičku přeživších útočí ehm hordy slepců s holemi a tmavým brýlemi. A že jsou to sakra vytrvalí a vynalézaví protivníci. Skupinku přeživších tvoří samé známé tváře. Zde překvapivě sympatický Alberto de Mendoza  , veterán Paul Naschy (tentokrát řádně zmrdský) , Nadiuska (Matka Conana kterou v úvodu dekapituje Thulsa Doom) , Ricardo Palacios (známý především z Leonovek) a nějací další. Nejedná se o žádnou zběsilost ale o pozvolně se rozvíjející podívanou s podivnou ne tak úplně děsivou atmosférou ale  spíše podivně skličující. Nečekejte žádné gore či krev ale v tomhle případě to vůbec nevadí. Na režisérské stoličce totiž sedí zkušený veterán Leon Klimovsky známí z mnohačetných filmů s Naschym , což je záruka kvality. Ukáže se to především ve výborném závěru který tenhle flick dělá nezapomenutelným. Verze kterou jsem viděl byla navíc poškrábaná a sežvejkaná což samotnému dojmu přidalo. Prostě pořádný grindhouse. 

8/10    

Al Festa - Living After Death - Zombi 4 Soundtrack (1989)

Film je trash jako poleno který kvalitní film nevidělo ani z rychlíku ale fanoušek žánru se občas rád zasměje. Soundtrack k tomuto zábavnému výtvoru vytvořil hudební skladatel Al Festa a podle mého je to už roky návyková pop rocková pecka která mohla bourat světové žebříčky ale nějakým nedopatřením uvízla v téhle obskurní podívané určené pro několik otrlých jedinců. Living aftr dééééth! :-)

Sei donne per l'assassino (1964)

Až příliš dlouho jsem odkládal tento snímek. Měl jsem dlouhé roky nějaký vnitřní blok který mně neustále odrazoval od shlédnutí protože jsem se bál že to bude nic moc. Nevím kde se to ve mně vzalo ale dnes bych si nafackoval! Jak jsem mohl pochybovat o genialitě a režisérské zručnosti maestra Bavy? Z hlediska vizuálního se jedná o naprostý orgasmus. Ta hra stínů , světla a barev je naprostá slast. V tomhle se Bavovy mohl rovnat pouze Dario Argento ve vrcholné formě. Jednoduše orgie. Ve všech aspektech se jedná o zásadní pilíř všech giallo filmů. Maskovaný vrah v kožených rukavicích , mrtvé modelky , figuríny. Herecké výkony obstojné (až na komisaře , ten byl na facku) , dobrá hudba , dobrá zápletka i když pro někoho předvídatelná ale nezapomeněme že jsem v roce 1964! Mario Bava byl jednoduše génius alespoň co se týče převedení filmové hrůzy na stříbrné plátno. Jeho odkaz a důležitost pro světovou kinematografii je naprosto nezpochybnitelný ale to každý správný fanda Eurocultu moc dobře ví...

9/10

Paul Naschy (1934-2009)

Dr. Jekyll y el Hombre Lobo (1972)

A máme tu další v pořadí šestý díl lykantropické série.  Tentokrát na režisérské stoličce seděl ostřílený Argentinec León Klimovsky , který s Naschym natočil povedené kousky jako La Noche de Walpurgis (1971) zombie flick La Rebelión de las muertas (1973) či mix gialla/poliziesca (na Španělský způsob samozřejmě:-) Muerte de un quinqui (1975). Dr. Jekyll y el Hombre Lobo jak již z názvu vypovídá, kříží osudy vlkodlačího hrdiny s populární a mnohokrát natočenou tématikou Doktora Jekylla/Pana Hyda. Příběh začíná svatební cestou novomanželského páru postaršího boháče Imreho, který se rozhodl vzít svou mladou a krásnou mrdnu Justine do svého rodného kraje, tajemné Transylvánie kde hodlá své milé ukázat krásy svého rodiště a položit květiny na hrob dávno zesnulých rodičů. I přes varování místního hostinského že okolí hřbitova je nebezpečné místo se nenechají odradit. Samozřejmě jsou přepadeni lupiči, Imre je ubodán a Justine by jistě byla zneuctěna smradlavými burany, kteří si evidentně dle zjevu užívali v životě maximálně se stádem ovcí, když tu se náhle zjeví náš namakaný hrdina Waldemar (v mládí byl Naschy kulturista) a bídáky zlikviduje, až na jednoho který přísahá pomstu. Waldemar si omámenou Justine, odnese v náručí do svého černého hradu.

 Tak začíná tento kousek, který se od počátku pyšní dobře budovanou atmosférou. Film je rozdělen na dvě části. První se odehrává v již zmíněné Transylvánii a druhá v Londýně. Ta Londýnská trochu ztratí na atmosféře ale jen do chvíle než se Naschy převtělí do Pana Hyda který si tuto sadistickou polohu evidentně užil. Klimovsky dokázal i přes nesourodný děj udržet film pohromadě. Fanoušek se může těšit na goticky laděnou atmosféru starého hradu, povedené masky , laboratoř , krev, nahotu a neopakovatelného kouzla eurohorroru let sedmdesátých. Na Shirley Corrigan (Justine) je skutečně pěkný pohled a Naschy již tradičně strhne svým charismatickým zjevem.Ve vedlejších rolích zaujme z podobných produkcí známí Jack Taylor jako Dr. Jekyll a krásná avšak žárlivá Marta Miller jako doktorova asistentka či Luis Induni jako loupežný vidlák. Hudební složka je též velice povedená. I přes mírně slabší rozjezd druhé půle vřele doporučuji každému správnému milovníkovy starých horrorů. 

7,5/10

La maldición de la bestia (1975)

Tak se nám Waldemar Daninsky tentokrát jako slovutný dobrodruh vydal po stopách Yettiho. Žánrový mišmaš může začít. Jedná se v podstatě o brakový dobrodružný film alá Chrám zkázy s našroubovanými scénami s legendárním Naschyho vlkodlakem. Expedice vyráží do Himalájí kde nebezpečí a céčkovost číhá v každém záběru. Tento díl vyniká především košatým scénářem, který se s logikou zrovna nemaže. Waldemar se oddělí od expedice a v horách se ztratí.  Hrdina se dehydrovaný a vyčerpaný dopotácí do svatyně, kterou ochraňují dvě kněžky uctívající démony. Samy jsou to démonky navíc Waldu sexuálně zotročí a tu a tam si rády pošmáknou na lidském masíčku a o půlnoci se změní ještě ve vlkodlaky (?!) Samozřejmě je náš hrdina pokousán a dobrodružství se může rozjet na plné obrátky. Nechci tady rozepisovat, co vše se ve filmu stane ale jedno je jisté, jedná se o nehoráznou prdel. Přes mongolské bandity po Yettiho na nás tvůrci valí lepší scénu za druhou. Paul Naschy prostě baví. Nic nedává smysl a jedna absurdita střídá druhou. Nejvíce mně bavila část s kněžkami, konfrontace s bandity a jejich Chánem. Také ta mystika Himalájí a Nepálu má něco do sebe i když to vše působí levně.  Děvčat je tu dost, jsou povětšinou sexy a tu a tam spatříme i ňadro. Jako zápory bych uvedl slabé finále a odklon od horrorové atmosféry. To však vynahradí faktor zábavnosti. Na oddech a zasmání ideální kousek. 

5,5/10 

La vergine di Norimberga (1963)

To mne včera popadl neukojitelný chtíč po klasickém Italském gotickém horroru. Zkusím tedy, jestli kromě maestra Bavy stojí i jíní tvůrci za mou pozornost. Tu náhle se mi v mysli rozjasnilo. Režisér Antonio Margheriti , všeobecně uznávaný řemeslník který po mnoho let prokazoval svůj um, ať už šlo o sci-fi , horror, či Western. Zbožňuji jeho Zombie/gore Apocalypse Domani (1980) či temný Western E Dio disse a Caino (1970) s démonickým Klausem Kinským. V tom si náhle uvědomuji, jak trestuhodně jsem jej opomíjel a pokusím se vše v dohledné době napravit. Zvolil sem tedy první režisérův horror La vergine di Norimberga. Společným znakem Margheritiho filmů je hutná a působivá atmosféra, což je prvek kterého si cením na filmech nejvíce. Norimberská Panna na tom není chvála satanu jinak. Mladý hrabě Max si přivede na svůj hrad manželku Mary který leží v Německu. Nad panstvím se však vznáší temný stín minulosti v podobě Maxova předka, Kata, jenž mučil a zabíjel v Norimberské (železné) panně nestoudné smilnice. Prostě takový středověký mravokárce. Mary je však o několik stovek let později svědkem stejným způsobem zavražděné služebné v hradním muzeu zřejmě zřízeném na počest slavného předka. Druhý den však po zavražděné dívce ani stopa. Max říká Mary, že blouzní ale je zřejmé že hrad skrývá děsivá tajemství. Mary se postupem dopátrá děsivé pravdy...

Hlavní úlohu ztvárnila Rosetta Podestá která mi nepřišla bůhví jak atraktivní ale hrála velice obstojně. Její Mary byla možná chvílemi hloupá ale svým nebojácným chováním si vysloužila mé sympatie. Z vedlejších postav stojí za zmínku samozřejmě klasik nejklasičtější Christopher Lee jako tajemný sluha s jizvou na ksichtě. Nemá příliš prostoru, ale jeho účast vždy potěší. Margheriti je vskutku mistr atmosféry. Prostředí hradu, zatuchlé kobky, pavučiny, louče, mučicí nástroje a to vše graduje ve vynikajícím a vcelku působivém závěru. Dočkáme se i trocha gore v pěkné scéně s krysou. Ortolaniho hudba šmrncnutá jazzem se tam z počátku příliš nehodí, ale postupem jsem v ní našel zalíbení. Absolutní hodnocení (prozatím) nedám protože v hlouby duše očekávám ještě větší pecky. Jinak super gotika :-)   

8/10

Il Boia scarlatto (1965)

Oh velký markýzi de Sade. Věčný to horrorový inspirátore. Na dobu vzniku se jedná skutečně o sadistickou podívanou plnou fetišistických (a popravdě sexy) obleků, různých mučicích nástrojů a celkem vypečených scén mučení. Děj je jednoduchý a prostý jako libovolný, průměrný americký slasher . Skupinka modelek a fotografů chtějí fotit v prostředí starého hradu fotečky do časopisu. Pán hradu je nějaký divný, ve sklepeních starého hradu se kdysi stalo něco podivného, první model zařve po chvilce a torture show může vypuknout. Musím říci, že i přes nápadité a svým způsobem dráždivě provokativně laděné scény jsem byl v závěru zklamán. Tvůrci i přes všechnu tu mučící a drastickou parádu opomněly vytvořit tu správnou atmosféru a ta pro mne bývá vždy na prvním místě. Nejvíce mně tak zaujal kat vykonávající spravedlnost na svých obětech. Kulturista Mickey Hargitay ztvárnil psychicky a především sexuálně narušeného magora vskutku se zápalem a stal se pro mě největší atrakcí filmu. Ještě byla fajn železná panna a muška lapená v pavučince. O hereckých výkonech nemůže být samozřejmě ani řeč ale děvčata byla hezká. Film se ve své době setkal s odmítavým a kontroverzním přijetím. Dnes funguje  jako důkaz že italská kinematografie inklinovala k zvrácenostem ještě pár let před tím pravým boomem. Škoda však té atmosféry. Mohlo se jednat o kult.