Ultimo mondo cannibale (1977)

První lidožravý kousek Ruggera Deodata považuji osobně za nejlepší z celé té Italské rodinky, co jsem měl možnost vidět. A je mi jedno jak moc se režisér inspiroval původním snímkem a že tu opět hrají Me Me Lai a Ivan Rassimov. Tohle je totiž opravdové peklo! Precizně natočený snímek kde jde především o holé přežití v nehostinné džungli a mezi lidožravými kanibaly. Skvělá kamera mě ihned vtáhla do centra dění. Měl jsem pocit, že jsem v džungli a potím se společně s hrdiny. Spousta nezapomenutelných scén se vryje do hlavy lehce jako obřadní nůž do žaludku :-). Deodato se ničeho nezalekne a už od počátku buduje pocit nebezpečí a nejistoty. Po celou dobu jsem měl nepříjemný a zároveň fascinující pocit. Gore a násilnosti jsou podány skutečně surově a realisticky. Mé přítelkyni se z toho zvedal pajšl. Především díky nechvalně proslulým scénám zabíjení zvířat. Osobně mi to taky trošku vadilo, ale na druhou stranu to jenom podpořilo naturalistický dojem z celého díla. Hudební doprovod krásný a dojímavý. Především závěr je vskutku smutný. Tohle skutečně patří mezi špičku nejen kanibalských ale všech eurohorrorů. Deodato se předvedl jako zručný a inovativní režisér , jenž se nebojí i té nejextrémnější brutality. Příště se podíváme na snímek který celý tento kontroverzní subžánr proslavil a přinesl jeho tvůrci slávu a prokletí.

Cannibali recapitulation

Jelikož náš zbožňovaný hrdina Eli Roth právě chystá nový film o kanibalech, odkazujíc na slavný Cannibal Holocaust a ostatní, skvělé snímky z té doby zvaný Green Inferno, tak samou nedočkavostí zde udělám takovou menší rekapitulaci mnou viděných filmů z Italské produkce tohoto milovaného a nenáviděného subžánru. Připomínám, že mezi tyto snímky řadím povětšinou díla odehrávající se v džungli, kde řádí věčně hladoví křováci! Tak dobrou chuť.

 I Paese del sesso selvaggio (1972)
Tento dobrodružný snímek všestranného veterána Umberta Lenziho naprosto nečekaně zapříčinil celou tu pozdější vlnu kanibalů na které se samozřejmě poté sám svezl. Toto je však taková oddechovka plná nespoutané a tajemné přírody a především boj o přežití a později soužití mezi divochy. Jedná se o takovou one-man show Ivana Rassimova. Celé to utrpení a bolest, kterou prožívá během celého příběhu jsem mu bez váhání věřil. Váňovo charisma v pohodě obstojí i v kladné úloze. Dále zaujme krásná Me Me Lai jenž se stala vlastně takovou ikonickou herečkou celého subžánru. Zde je navíc ještě mlaďounká a skutečně k nakousnutí. Prostě talentovaná děva. A kde jsou ti kanibalové? Zhruba v několika okamžicích se dočkáme jedné scény pojídání nebohé křovácké ženy kterou napadnou nepřátelští lidojedi. Moc pěkné. Také se dočkáme několika záběrů na pojídání a zabíjení zvěře. Lenzi vlastně vytvořil takový standard, který od něj později Deodato převzal/okopíroval. Na celý film se moc hezky kouká . Hudební doprovod je příjemný a jen dokresluje celkovou exotickou atmosféru. Kdo má rád dokumentární filmy z přírody či staré dobrodružné filmy, tak tímto snímkem určitě neprohloupí. Tady to vše začalo. Jen tak na závěr: Český distributor se s názvem Vymítač kanibalů opět předvedl.
Příště nás čeká má srdcovka Ultimo mondo cannibale...

Doba temna pominula...

Po nesmírně dlouhém období, deprese, frustrace a celkovému pocitu vyhoření konečně pociťuji, že se karta obrací a začínám mít konečně chuť do života. Byl jsem kurevsky dlouho mimo dění. Nyní snad opět uzrál čas, kdy se mohu opět věnovat svému milovanému filmovému žánru a především různým eurocultům , trash/exploitům a popřípadě jiným tolik rozkošným bizarnostem. Děkuji všem za jejich trpělivost.

Sturmtruppen (1977)

Dostal jsem chuť na nějakou ztřeštěnou taliánskou komedii nejlépe ve stylu pana účetního. Když jsem narazil na úderné čety a dozvěděl se, že pojednává o patáliích německého wermachtu a že tam hraje Renato Pozzetto (kultovní Nástrahy velkoměsta) má očekávání vystoupala jako orlice v třiatřicátém roce. Ale chyba lávky. Sturmtruppen splňuje všechny mnou vyjmenované aspekty ale postrádá to důležité. Humor. Opravdu jsem se nenasmál snad ani jednou. Sled roztříštěných scének vrší jeden trapný gag za druhým, Pozzetto naprosto nevýrazný, a dialogy postav příšerné. Přitom samotný komiks, podle kterého tahle zhovadilost vznikla, vypadá slibně. Je to škoda , nápad je podle mého vynikající a kdyby se na tom podílely tvůrci účetního, a napsal se k tomu nějaký skutečný scénář, tak mohlo jít o crazy jízdu. Takhle to nestojí ani za řeč.

Muhehe...

La llamada del vampiro (1972)

Vcelku zábavná Španělský, upíří trash. Kdo zná a má rád tvorbu Jesse Franca či Jeana Rollina tak nebude ničím překvapen. Příhodný starý hrad či ruiny, odhalené krásky co se nebojí ukázat své přednosti, trocha té lesbické erotiky, nulové herecké výkony a v neposlední řadě umělé klofáky. Zápletka je tak prostá a bezvýznamná že se o ní nemá cenu ani zmiňovat. Nejdůležitější jsou přeci kozy. Náhodou mi to pěkně uteklo. Na takový nudný zimní den je to jako dělané. Musím ocenit hezké lokace, slušnou atmošku , toho mladého upíra, slušnou hudbu a především skvělý a zábavný úvod. Škoda že zbytek snímku ani zdaleka nedosahuje jeho kvalit. Kdo si nechá tento kousek ujít tak určitě nepřijde o nějaký kinematografický zážitek (takových bylo natočeno stovky) ale pro fandu zmíněných tvůrců a atributů se bude zřejmě jednat o příjemný výlet do světa sexy upírek. Pořád lepší než nějací třpytící se idioti.

Spaghetti Weekend

Víkend plný sněhu a očekávané nudy. Krom tradičního piva jsem dostal chuť na nějaké Italo-westerny. Až na jedno doporučení (díky kubaso) vybrány zcela náhodně.

California (1977) Režie: Michele Lupo

Smutný a krásně natočený snímek s překvapivě vynikajícím Gullianem Gemmou zasažený těsně po skočení občanské války. Dostal jsem profi podívanou s krásně melancholickou hudbou, naprosto úžasnou kamerou a místy skutečně naturalistické a depresivní scény. Post-válečná mizérie a strasti poražených, lovci hlav, lidská nenávist, to jsou věci, které dle-mého charakterizují toto dílo. Pozdní Spaghetti, které tvoří s Mannajou a Keomou to nejlepší z tohoto velkolepého (v té době již skoro mrtvého) žánru.

Black Killer (1971) Režie: Carlo Croccolo

Po skvělé ale deprimující Californii jsem chtěl vyrovnat hladinu nějakým odlehčenějším kouskem. Tentokrát jsem neměl při výběru tak šťastnou ruku jako v prvním případě. Tento C výtvor jsem dokoukal jenom s velkým sebezapřením. Všechno působilo příliš plitce , amatérsky (kostými indiánů , mexikáni jsou někdy tmaví a někdy zase ne) , zápletka naprosto ubohá a provedení tragické. Kinski a jeho pistolník, manipulátor co má kolty v knihách sice má styl, ale v tomhle filmu nemá co dělat. Tomu říkám přešlap. Tu a tam se ozve slušný hudební motiv, ale záhy je nemilosrdně zabit nějakou stupidní scénou. Tohle se vykouří z hlavy hned po skončení. Navíc co chcete po westernu, kde jednoho z hlavních záporáků hraje Matouš :-).

Il pistolero dell'Ave Maria (1969) Režie: Ferdinando Baldi

A na závěr jsem sáhnul po kousku natočeným na motivu (jak jsem právě zjistil) antické tragédie. Docela neobvyklá a rozhodně zajímavá podívaná. Baldi pracuje s charaktery a každá postava je uvěřitelná. Chvílemi to někomu může připomenout i jihoamerickou telenovelu ale nebojte se, je zde prostor i pro akci a drsný pózy. Skvělý herecký ansámbl kde největší hvězdou je hlavní představitel Leonard Mann. Sympatický pistolník. Stylový špageťák o jedné velké rodinné tragédii. Doporučuji.

SPASMO (1974)

Dvaadvacátý (!) Lenziho snímek který jsem měl tu možnost prozatím shlédnout. Tento Italský (stále žijící a těšící dobrému zdravíčku) matador a jeden z největších klasiků Italské kinematografie potěšil a vnesl již mnohokrát radost a uspokojení do našich hříšných, eurocultem postižených duší. Tentokrát padla má karta na jedno giallo. Opět musím s radostí konstatovat, že Umberto je prostě klasa! Spasmo (1974) je stylový a mysteriózně pojatý kousek a rozhodně patří do vyšších pater giallo ligy. Originalita a poutavost tohoto snímku spočívá především v psychologicko/mysteriózní zápletce, která mě nenechala vydechnout do samotného závěru. Nebudu se příliš šťourat v příběhu, ale situace hlavního hrdiny je skutečně nezáviděníhodná. Nemůže věřit nikomu a ani sám sobě…

Nejedná se zrovna o typického Lenziho. Sází se především na atmosféru a dějové zvraty plné tzv. Lynchovin :-). Tvůrci si s divákem hrají a nechají ho propadat králičí norou až do poslední scény. Nečekejte akci či nějaké gore ,tady jde o úplně něco jiného. Paranoia a pocit bezmoci. Takové pocity ve mně Spasmo zanechalo. Notné tomu přispívá především intenzivní herecký výkon rakušáka Roberta Hoffmanna. Obdivuhodné nasazení. Ve vedlejších rolích ještě zaujme krásná, bohužel zde nepříliš přesvědčivá Suzy Kendall (každý fanda Martinova TORSA moc dobře ví) a můj oblíbenec Ivan Rassimov. Maestro Morricone dodal celému filmu pocit úzkosti, tajemna a podivnosti. Hlavní motiv mám již dávno vyrytý v hlavě. Z palice také jen tak nevyženu závěr na který je dobré si počkat. Mnozí filmu možná vyčtou příliš pomalé tempo a málo vražd ale ve svém (sub)žánru se jedná o vysoce kvalitní flák, který doporučuji já a deset z deseti majitelů dámských figurín…

Erl - Il Grande Ritorno (2013)

V posledních měsících jsem jaksi vypadl z dění a dal si s eurocultem takovou delší pauzu. Na blog nebyla energie a popravdě ani chuť. Staré příspěvky zmizely v nenávratnu. Přišlo mi, že už nemám co říct. Spíše jsem se věnoval hudbě (poslechu, tvorbě) a své přítelkyni. A jako každý heterosexuální muž jsem zjistil, že vztah zabere ale kurva času! Nyní mám opět chuť vyzdvihovat staré a zapadlé klenoty co nám kinematografie dala a také se podělit o věci které mám rád. Erl