Dvaadvacátý (!) Lenziho snímek který jsem měl tu možnost prozatím shlédnout. Tento Italský (stále žijící a těšící dobrému zdravíčku) matador a jeden z největších klasiků Italské kinematografie potěšil a vnesl již mnohokrát radost a uspokojení do našich hříšných, eurocultem postižených duší. Tentokrát padla má karta na jedno giallo. Opět musím s radostí konstatovat, že Umberto je prostě klasa!
Spasmo (1974) je stylový a mysteriózně pojatý kousek a rozhodně patří do vyšších pater giallo ligy. Originalita a poutavost tohoto snímku spočívá především v psychologicko/mysteriózní zápletce, která mě nenechala vydechnout do samotného závěru. Nebudu se příliš šťourat v příběhu, ale situace hlavního hrdiny je skutečně nezáviděníhodná. Nemůže věřit nikomu a ani sám sobě…
Nejedná se zrovna o typického Lenziho. Sází se především na atmosféru a dějové zvraty plné tzv. Lynchovin :-). Tvůrci si s divákem hrají a nechají ho propadat králičí norou až do poslední scény. Nečekejte akci či nějaké gore ,tady jde o úplně něco jiného. Paranoia a pocit bezmoci. Takové pocity ve mně Spasmo zanechalo.
Notné tomu přispívá především intenzivní herecký výkon rakušáka
Roberta Hoffmanna. Obdivuhodné nasazení. Ve vedlejších rolích ještě zaujme krásná, bohužel zde nepříliš přesvědčivá
Suzy Kendall (každý fanda Martinova
TORSA moc dobře ví) a můj oblíbenec
Ivan Rassimov. Maestro
Morricone dodal celému filmu pocit úzkosti, tajemna a podivnosti. Hlavní motiv mám již dávno vyrytý v hlavě. Z palice také jen tak nevyženu závěr na který je dobré si počkat. Mnozí filmu možná vyčtou příliš pomalé tempo a málo vražd ale ve svém (sub)žánru se jedná o vysoce kvalitní flák, který doporučuji já a deset z deseti majitelů dámských figurín…
Žádné komentáře:
Okomentovat