Five Dolls for an August Moon (1970)

Velmi zábavný a vynalézavý kousek. Kdo čeká nějakou nervy drásající vyvražďovačku či děsivé giallo tak bude pravděpodobně zklamán. Celý film je prošpikován absurdním (a skvělým!) černým humorem kterým nás Mario obnažuje mírou vrchovatou. Vše na tomto filmu je netypické a překvapivě fungující. Pohodová hudba (nemám s ní problém) , téměř poklidná atmosféra a do jisté míry klidní a nezaujatí zbohatlíci mezi kterými je jako vždy půvabná Edwige a dokonce i spaghetti veterán Berger. Závěr skvělý a vtipný. Skvěle natočená a netypická podívaná. Líbilo se mi to více než Bay of blood.


Piero Umiliani

Jean Rollin (1938 - 2010) R.I.P.

Opustil nás další klasik hororu. Děkujeme za snímky jako La morte vivante(1982) , za spoustu odhalených dívek a velkou dávku radosti kterou jsi do našich životů dokázal vnést.

Uff!!

Stačilo pár filmů a nemusím od Bruna tak dva roky nic vidět. Vracím se z žumpy a právě koukám na skvělé Tales from the Crypt a chystám se na slavnou klasiku Invasion of the Body Snatchers ze 78. roku. Nejsem již zvědav na Italskou kopii Predátora mixlou Robocopem. Bruno , Bruno...

Případ: Mattei

Ode dneška se zaměřím výhradně na Brunovu filmografii. Prohloubím znalosti a zjistím zda po geniálním Hell of the Living Dead (1981) či skvělých Krysách (1984) dokáže ještě mile překvapit. Nebo alespoň nějak překvapit. Ponořím se do pokladnice tohoto Italského klasika kde však vynechám filmy typu : drama , porno , erotické drama a podobný nesmyly. Na tohle nejsem u tohoto režiséra vůbec zvědav. Vyžaduji pouze zombie , kanibaly , krev , gore a možná i nějaké ty obnažené nacistky. Až mě to přestane bavit , tak učiním verdikt a řádně Matteiho dílo okomentuji.

Blood Delirium (1988)

Klasický romantický příběh. Psychicky narušený malíř (John Phillip Law) přichází o svou milovanou ženu. Bez ní však nemůže tvořit svá umělecká díla tak jí se svým lehce nekrofilním majordomem (skvělý ksicht Gordon Mitchell) vykopou z hrobu a přinesou její zbytky zpět na panství. Umělec se však brzy seznámí s mladou (a ošklivou) muzikantkou , která vypadá stejně jako jeho nebožka. Ta však brzy zjišťuje že něco není v pořádku.Umělec náhle objeví že to co skutečně potřebuje pro svoji inspiraci je krev mladých dívek. A tak začíná šílená cesta dvou narušených individuí za uspokojením.

Od režiséra Bergonzelliho jsem již viděl In the Folds of the Flesh (1970) které považuji za velmi slabé giallo díky vizuální přeplácanosti a nevěrohodnému příběhu. V Blood Delirium se těmto neduhům úspěšně vyhnul. Jedná se o perverzní hororové drama s místy silně halucinogenní atmosférou. Dokonce se dočkáme i nadpřirozených prvků. Vražd není mnoho a gore také. Snímek mě právě zaujal svojí zvráceností. Vztah těch dvou magorů je opravdu místy až legrační. Law hraje dobrého pošuka ale Mitchell zde předvádí prvotřídní kreaci zvráceného a všeho schopného posluhovače. Navíc ten ksicht. Fuj!Prostředí starého hradu funguje na jedničku. Zamrzel mě nedostatečný výskyt ňader a trochu nedomrdlý konec. Doporučuji fandům kteří mají rádi skvělé věci typu Buio Omega a podobné pochybné produkce.

Four Flies on Grey Velvet (1971)

Třetí díl zvířecí trilogie představuje v Argentově filmografii určitý posun k větší vizuální propracovanosti a experimentování. Proto je spodivem , že se mu zdárně nepodařilo dotáhnout do konce všechny linie nepříliš komplikovaného děje. Pravděpodobně nebyl čas. Přesto to nevidím jako zásadní nedostatek. Dario to vynahrazuje svým uměním budovat napínavé situace a skvělé vraždy. Poslední dvě úmrtí mají skutečně koule. Čtyři mouchy se oproti svým předchůdcům mohou pochlubit i celkem velkou dávkou humorný situacích (pošťák , detektiv – teplouš , týpek citující z bible..) které někomu mohou přijít nevhodné a rušivé , ale mě to přišlo jako příjemné okořenění dramatického děje. Herecky je film v pohodě. Hlavní hrdina Michael Brandon (Dempsey a Makepeaceová) se s rolí popral obstojně a jeho výkon je uvěřitelný. Dále zaujme pak Bud Spencer (!) jako hrdinův přítel Godfrey. Vypadá jako by přišel z nějakého Barboniho spaghetti a podává velmi sympatický výkon. Hudební složku opět obstaral Maestro Morricone , který zvolil tentokrát rockovější pojetí. Funguje to perfektně. Jsem spokojen i přes některé dějové kiksy se nedá téhle záležitost nic moc vytknout. Argento nabíral formu a připravoval se na své vrcholné kousky. Fanda gialla čtyři mouchy stejně už zná a ti ostatní určitě neprohloupí.