Quel caldo maledetto giorno di fuoco (1968)

Tohle že je v top 20 nejlepších špaget Quentina Tarantina? Proboha proč?  Příběh na pozadí občanské války (ze které vidíme kulový) kde unylý Robert Woods pátrá po rotačáku a jeho vynálezci který byl unesen míšeneckým grázlem a za nímž něco víc je zmatenější než ukrajinský brigádník první den ve fabrice na lisování plastu. Slibný úvod vraždy seveřanských delegátů je brzy zazděn nepřehledným pátráním hlavního hrdiny kdy mu pomáhá zubař-agent v utajení (?) Roberto Camardiel který působí dojmem slibného komedianta jenž mohl film příjemně odlehčit kdyby ho tvůrci neodsunuly na vedlejší kolej. Woods působí jako statický dřevo který nelogicky skáče z jedné scény do druhé a člověk mu tak nějak vůbec nefandí a má ho na salámu. John Ireland alespoň pekelně přehrává. Má mindráky z toho že je mestic a neustále nadbíhá jedný nesympatický huse která ho totálně ponižuje. Jako bídák je ale nic moc a je vidět že taky nevěděl kam se příběh ubírá. Akce je tu minimálně a když už tak naprosto katastrofálně sestříhaná. Ten slavný kulomet o kterým tu všichni básní jako o hvězdě smrti která zvrátí vývoj války je použitý na konci a je nebezpečný jako prskavka při štědrovečerní večeři. Piero Piccioni používá ty svoje typické hammondy a celkově by se hudba hodila spíše do jazzového klubu než k Westernu. O scénáři se nemá cenu zmiňovat. Zápletka je tak komplikovaná a zmateně podaná že samotný režisér v tom nemohl mít jasno. Nebaví mně vypisovat všechny nesmysly a nelogičnosti to by bylo na dlouhatánský článek a jelikož mě film vůbec nebavil tak se o něm nebudu sáhodlouze rozepisovat. Na konci jsem se už jenom smál jak nechtěně směšný to bylo. Nejzajímavější moment filmu je skutečně ta známá scéna kdy si Woods vyndavá kulku z ruky a to je taky jediný zapamatováni hodný moment filmu. Přijde vám článek odfláklý? Už sem to chtěl mít z krku :-D.

3,5/10

  

Django il bastardo (1969)

Vybírám náhodně podle názvu a bastard Django mi zní jako pěkná drsňárna. Aby ne když v tak často omílané a oblíbené úloze hraje Anthony Steffen. Přiznejme si , Anthony nikdy nebyl žádný Brando (čestná výjimka - giallo v duchu Argntovské "zvířecíˇ"trilogie Sette scialli di seta gialla ) ale když mu tvůrci dokázaly napsat padnoucí úlohu tak jsem s ním nikdy neměl problém. Tenhle film a tato role patří zatím k tomu nejlepšímu co jsem měl tu možnost s Tondou vidět. Jasně že je to nízkorozpočtový béčko s hrozně přehrávajícími komparsisty ale primitivní příběh o pomstě záhadného pistolníka je zabalen do atmosferického a lehce hororového hávu a já mám pro tyto netypické záležitosti jako Se sei vivo spara (67) či E Dio disse a Caino (70) zvláštní slabost. Režisér Sergio Garrone dokáže vykouzlit hutnou atmosféru a celou podívanou má pevně ve svých rukou. Řada momentů má až komiksovou stylizaci a temný mstitel Django je vždy jejich středobodem.

 Někde se vynoří a záhy zmizí jako duch. Nebo snad je? To je největší devíza tohoto filmu. V dalších úlohách Váńova sestra Rada Rassimov která je v pohodě a nijak neobtěžuje. Jako hlavní bídák je tu nějakej Paolo Gozlino který je podprůměrný a zaujal mě jen tím že trochu vypadal jako starší Fabio Testi ale zato Luciano Rossi jako bratr hlavního padoucha exceluje. Ten jeho deviantní výraz nemocného chovance ústavu pro duševně choré je parádní. Titulní song je vtipně vykradený Bond theme a hudba jako taková není příliš výrazná ale zase nikterak rušivá. Musím říct že i přes zjevně nízký rozpočet se jedná o stylovou oddechovou pecku pro nenáročného fanouška. A na závěr jsem si vzpomněl že kdysi před mnoha lety jsem se někde dočetl že byl tento film inspirací pro Eastwooda a jeho Tuláka ze širých plání. Ale možná se pletu.

7,5/10 

Tenkrát v Itálii...

Konečně jsem si našel vzácnou chvilku taky něco napsat. Spaghetti Westerny zbožňuji ale popravdě jsem tento ikonický žánr poslední desetiletí (!?) nechutně zanedbával. Tu a tam si pustím své srdcovky ale do nových teritorií se nepouštím. Postupně se snažím odbourat svůj zažitý předsudek že vše podstatné jsem již viděl a nemá cenu ztrácet čas s ubohými napodobeninami slavnějších snímků. A to nejsem žádný matador. Na csfd se najdou borci co viděly nespočetně více Italo - Westernů a zřejmě stále hledají ty skryté perly na dně hnoje. No a myslím že se připojím. Navíc musím tu a tam psát jinak se z toho každodenního života dočista zblázním :-) Začínám být po třicítce až nechutně nostalgický a s láskou vzpomínám jak jsem si jako děcka hrál na kovboje a poslední dobu se snažím ty bezstarostně naivní časy oživit. Takže se s chutí opět pouštím do této vzrušující éry Italské kinematografie.     

Guyana Tragedy: The Story of Jim Jones (1980)

Příběh Jima Jonese je dodnes maximálně šokující a bizarní. Proto jsem byl zvědavý na první filmové zpracování této nepochopitelné tragédie které vzniklo dva roky po samotném incidentu.Guyana Tragedy je televizní film ale svým zpracováním se tomu ani nechce věřit. V dokumentárním a maximálně sugestivním zpracování sledujeme na ploše 192 minut vzestup a pád jednoho fanatického šílence kterému propadlo stovky nebožáků a jako stádo oveček je dovedl ke svému hořkému konci. Byl jsem do toho tak zažranej že jsem nevnímal vůbec čas a nechal se unášet ďábelským pastorem kterého naprosto dokonale a hrozivě ztvárnil Powers Boothe. Tomu říkám maximální odevzdání se postavě. Ve vedlejších rolích se objeví řada známých tváří jako Jamse Earl Jones , Ned Beatty , Brad Dourif , Veronica Cartwright a mnoho dalších. William A Graham platil celou svou kariéru za televizního rutinéra ale zde měl zřejmě kurevsky světlou chvilku. Nemám co více bych napsal tak snad jen se koukněte a zjistěte jak nebezpečné jsou náboženské kulty , samozvaní Prorokové a jiní vymrdanci.

9/10

 

Sandálový Maraton se Stevem Reevesem

Po prvním Herculovy jsem napsal že dám peplum žánru ještě šanci a nějak se to postupně zvrhlo v Reeves mánii:-D. Vybíral jsem filmy s ním , jelikož je mi tento svalovec celkem sympatický a hrál ve filmech s největšími rozpočty a na většině se podílely zajímavý tvůrci , pozdější režisérské špičky. Ve výsledku jsem vlastně celkem spokojen. Největší zápory ve všech filmech vidím v mnohdy mdlých výkonech a nezajímavě napsaných vedlejších postavách. Všechny filmy táhne Reeves sám a není nikdo kdo by mu (až na vzácné výjimky) sekundoval. A jako největší překvapení vidím mnohdy technicky skvěle provedené bitevní scény či efektní katastrofické scény jako zkáza Pompejí či vypálení Troji. Namasírovat imaginární svaly a jde se na to!

Ercole e la regina di Lidia (1959)

Ve všech aspektech vlastně lepší než první díl. Větší rozpočet , ucelenější a zajímavější děj , epické davové scény. Přesto převládá podobný pocit. Hlavní hrdina nám přijde o pamět a na většinu filmu se stane naprosto postradatelným. Jeho úlohu převezme Ulysses ( Gabriele Antonini) který je celkem zábavný a mnohem výraznější než v prvním díle. Celkově část na ostrově je vizuálně zajímavý a trochu znepokojivý (je z toho hodně cítit Bava) ale jako u prvního filmu část s amazonkami to v podstatě natahuje a zdržuje od hlavního konfliktu v Thébách epický ale takový nedotažený. Takže dva filmy o Herculovy celkem zklamání.

6/10 

Gli ultimi giorni di Pompei (1959)

Jedna z prvních Leonových režisérských prací zde společně s Mario Bonnardem a Sergio Corbuccim jako scénáristou (!) převedly slavný příběh o zkáze města jako zábavný akční film s opravdu nesmrtelným ústředním bouchačem , římským legionářem Glaucusem který musí odhalit pravdu o násilné smrti svého otce která na první pohled ukazuje na křesťany ale postupně rozryje spiknutí nejvyššího rázu. Reeves je tady opravdu na úrovni Supermana. Zabije krokodýla holýma rukama , v hroutících troskách města zachrání dítě bez škrábnutí , prostě prdel. Děj je přímočarý a nabitý akcí. Protivníci jsou vcelku slušní.  Technicky je film na tom špičkově. Finální zkáza stojí opravdu za to. Pompeje doporučuji.

8/10  

La Battaglia di Maratona (1959)

Turneur a Bava natočily epickou , přímočarou podívanou plnou dobře provedených akčních scén (ta námořní pod vodou to bylo něco) kde naprosto nadpozemský Reeves kosí úlisné Peršany po desítkách a shazuje na ně tunové balvany holýma rukama a ještě u toho nevypadá trapně ale naprosto přesvědčivě což je asi největší devíza tohoto herce.  Což je třeba ocenit jelikož o spoustě jeho pokračovatelů tohle napsat rozhodně nemůžu. Bitva o Maraton určitě jo.

7,5/10 

La guerra di Troia (1961)

Velká slabota. Steve má nepochopitelně málo prostoru , casting podivný (Arturo Dominici jako Achilles!?) a především bitevní scény jsou tak fušersky a nudně natočeny že jsem měl chuť použít rychloposuv. Další postavy jako Odysseus či Paris byl vyloženě na pěst. Děj není také nijak překvapivý. Trochu to zvedá závěr v hořící Troji ale i tak mě tenhle film bavil ze všech nejméně.

4,5/10

Último deseo (1976)

To si takhle přijede na jedno venkovské sídlo partička zámožných lidí aby se samé nudy způsobené svými luxusními životy zavřely do sklepení a začali se oddávat orgiím ve jménu Markýze de Sade když tu náhle vybuchne atomová bomba a naši zaskočení přátelé se musí se vzniklou situací po svém vypořádat. Kolem se začne šířit radiace , nervozita , paranoia a pocit bezmoci. Některým přeskočí a jiní zase začnou střílet do všeho co se hýbe. Vskutku nevšední Španělská záležitost na pomezí post-apo/survival sci-fi  horroru šmrncnutá Romerovským Night of the living Dead jen s tím rozdílem že místo Zombie na partičku přeživších útočí ehm hordy slepců s holemi a tmavým brýlemi. A že jsou to sakra vytrvalí a vynalézaví protivníci. Skupinku přeživších tvoří samé známé tváře. Zde překvapivě sympatický Alberto de Mendoza  , veterán Paul Naschy (tentokrát řádně zmrdský) , Nadiuska (Matka Conana kterou v úvodu dekapituje Thulsa Doom) , Ricardo Palacios (známý především z Leonovek) a nějací další. Nejedná se o žádnou zběsilost ale o pozvolně se rozvíjející podívanou s podivnou ne tak úplně děsivou atmosférou ale  spíše podivně skličující. Nečekejte žádné gore či krev ale v tomhle případě to vůbec nevadí. Na režisérské stoličce totiž sedí zkušený veterán Leon Klimovsky známí z mnohačetných filmů s Naschym , což je záruka kvality. Ukáže se to především ve výborném závěru který tenhle flick dělá nezapomenutelným. Verze kterou jsem viděl byla navíc poškrábaná a sežvejkaná což samotnému dojmu přidalo. Prostě pořádný grindhouse. 

8/10    

Il Trucido e lo sbirro (1976)

Spojení Lenzi/Milian přineslo v žánru poliziotteschi řadu zajímavých snímků na které nedají fanoušci drsných kriminálek made in Italy dopustit. Lenziho brutalita a cynismus ve spojení excentrickým Milianovo herectví tvořilo nevšední a fungující spojení pro které mám už roky slabost. Vrah a polda mi dlouho unikal ale přeci jen se konečně poštěstilo. Musím říct že jsem si sledování užil jako všechny předchozí. V hlavní úloze tentokrát jako povětšinou sympatický a přesvědčivý Claudio Cassinelli který ač nikdy nevypadal jako nějaký drsňák tak mu tu úlohu ostříleného detektiva Sartiho prostě věřím. Musí se spojit ze zlodějíčkem Monnezou (Milian) , infiltrovat se mezi bandu bankovních lupičů a společnými silami dopadnout únosce holčičky která potřebuje okamžitou lékařskou péči jelikož trpí onemocněním ledvin. A čas je neúprosný. Za scénářem stojí ostřílený mazák Dardano Sacchetti který má na svém kontě jedny z nejlepších kousků všech Taliánských žánrů a subžánrů. O akci a napínavé situace tu tedy není nouze. Automobilové honičky , přestřelky , bankovní loupeže , prostě klasika. Mezi ústřední dvojkou to jiskří a skvěle se doplňují. Navíc jejich nedobrovolné spojenectví s bandou zločinců  (známé ksichty Claudio Undari , Guiseppe Castellano , Biagio Pelligra) je podařený a dobře zpracovaný nápad. Velkým zklamáním je Henry Silva jako záporák. Je tu tak málo že tu ani nemusel být což je velká škoda jelikož jeho tuhý držky se ne a ne nabažit. Je to drsná a přímočará zábava. Fanoušek zde jmenovaných person nešlápne vedle. A vyhněte se cz dabingu , je hrozný.

7,8/10